![](https://static.wixstatic.com/media/77fd7a_fb2943aed3a343d3af7e39c0033c97ae~mv2.png/v1/fill/w_91,h_61,al_c,q_85,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/77fd7a_fb2943aed3a343d3af7e39c0033c97ae~mv2.png)
Mládí
Když se ohlédnu zpět, tak si uvědomuji, že už od věku kolem 13 let jsem cítila, že mi něco chybí, ale tehdy jsem nevěděla, co to je, a začala jsem po tom intenzivně pátrat. Tehdy jsem netušila, že mi chyběl spirituální život.
Vyrůstala jsem v socialistickém Československu. Nikdy mě nelákalo založit si rodinu, nedovedla jsem si představit, že dám někomu sliby a budu s ním celý život. Hovory kamarádek o touze po klucích ve mně vyvolávaly smutek. Chyběla mi vidina svobody, ve vztazích obecně mě obtěžovala připoutanost. Už v pubertě jsem cítila, že nezapadám do společnosti, že mi manželství připadá jako vězení. Když jsem dospívala, stával se ze mě čím dál větší introvert a chodila jsem často do přírody.
Začátek spirituální praxe
Spirituálně praktikovat jsem začala v patnácti letech. Začala jsem navštěvovat katolický kostel, kde jsem se cítila dobře. Jen jsem tam seděla a meditovala, protože to bylo úžasné spirituální prostředí. Velmi mě inspirovala postava světce, mystika a zakladatele žebravého řádu Františka z Assisi. Líbilo se mi, že žil velice jednoduchý a asketický život v sepětí s přírodou.
Jednou se mi stala nepříjemná příhoda: stála jsem v plném kostele ve frontě na hostii a ve chvíli, kdy jsem se dostala na řadu mě kněz hlasitě odmítl: „Nebyla jsi u svaté zpovědi, hostii nedostaneš.“ To mě ranilo a odradilo od oficiálního následování katolických mší svatých.
![](https://static.wixstatic.com/media/77fd7a_ad0e205f99a84a2cb3a0a9934e64052a~mv2.png/v1/fill/w_62,h_67,al_c,q_85,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/77fd7a_ad0e205f99a84a2cb3a0a9934e64052a~mv2.png)
Ježíše Krista jsem milovala a postupně jsem se začala velmi zajímat o křesťanský mysticismus. V Praze jsem si našla učitele, bylo to ještě za totality, vše bylo neoficiální a výuka probíhala tajně. Četla jsem knihy Květoslava Minaříka. Našla jsem si cestu ke křesťanství a k Bohu, ale stále jsem cítila, že nedostávám odpovědi na mnoho otázek.
Pak tady byla jóga, která byla ale nahlížena spíš jako tělesné cvičení bez duchovního rozměru. Poznala jsem i hinduismus skrze hnutí Hare Krišna, ale u něj jsem cítila, že to není moje cesta.
Obecně v té době bylo vydáváno málo buddhistické literatury.
První kroky na cestě k Buddhově učení
![](https://static.wixstatic.com/media/77fd7a_811c665d611f48b290aad5797da750c6~mv2.png/v1/fill/w_55,h_78,al_c,q_85,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/77fd7a_811c665d611f48b290aad5797da750c6~mv2.png)
Když mi bylo zhruba 20 let, přijel do Čech významný theravádový mnich, učitel meditace a znalec Abhidhammy Sayadaw (seniorní mnich) U Rewata Dhamma. V té době byl opatem buddhistického meditačního centra v Birminghamu v Anglii. V jeho přítomnosti jsem cítila, že jsem doma. Cítila jsem uklidnění a usazení.
On mě fascinoval, jak vystupoval, jak jednal, jak byl neosobní a naplněný láskou. Vidět někoho, kdo je plný soucitu a lásky, a přitom ne-já. Tato bytost byla skutečně svobodná. Tento jeho stav mysli mě fascinoval a skutečně mě inspiroval. Bylo to jako potkat opravdového Buddhova žáka. Tato cesta pro mě byla zásadní. Měla jsem pocit, že jeho učení Dhammy mě bytostně naplňuje a odpovídá mi na mé otázky, vyjadřoval se přímo a velice jednoduše. Líbil se mi konečný cíl této praxe. Odpoutání.
Laický život
V následujících letech jsem žila v Německu. Bylo to celkem pracovně náročné období, vydělávala jsem a zároveň rekonstruovala babiččin dům. V té době jsem pravidelně navštěvovala švýcarský klášter Dhammapala v Kanderstegu v Alpách ve výšce 1 200 m n. m., kde jsem poznala mnichy theravádové tradice. Vždy tam ze mě vše těžké jakoby spadlo. Praktikovala jsem usilovně a šla více do hloubky. Postupně jsem si začala čím dál víc uvědomovat, že světský život mě nenaplňuje. Neměla jsem nic proti partnerskému a rodinnému životu, jen jsem věděla, že není pro mě a že se chci raději stát mniškou. Praktikovala jsem Dhammu a stala se laickou buddhistickou učitelkou. Než jsem se stala mniškou, trvalo ještě sedm let, protože jsem se starala o svou starou milovanou babičku, která žila v Prostějově.
![](https://static.wixstatic.com/media/77fd7a_8b8a2c17bd614814a78a005e0f84e38b~mv2.png/v1/fill/w_74,h_99,al_c,q_85,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/77fd7a_8b8a2c17bd614814a78a005e0f84e38b~mv2.png)
Mniši mi vysvětlili, že mě vnímají jinak než ostatní laické praktikující, kteří do kláštera dojížděli praktikovat a že vidí, že jsem v klášteře jakoby „doma“. Laičtí praktikující si jezdili do kláštera spíš odpočinout, vypnout, odreagovat se, což je v pořádku, ale mě těšilo se o mnichy a o klášter starat. Chtěla jsem být součástí mnišské komunity a klášterního života. Mé mládí bylo orientované k tomu, že chci žít spirituální život. Praxe buddhismu mě fascinovala a na rozdíl od laického života mě dělala šťastnou.
Velký krok k ordinaci
Smrt babičky byla pro mě velká rána, milovala jsem ji a moc pro mě znamenala. Práce v zaměstnání mi připadala vyprázdněná. Dozrálo ve mně rozhodnutí, že odjedu na Srí Lanku, kam mě táhlo mé srdce, i když se to těžko racionálně vysvětluje. Často se mi zdály sny o Srí Lance, jsem přesvědčena, že na Lance byla má předchozí kamma. To byl důležitý zlom v mém životě. Dozvěděla jsem se, že na Srí Lance je řád plně ordinovaných mnišek, od kterých jsem se chtěla učit.
Přátelé v Evropě mě odrazovali od cesty do Asie, že jsem ještě příliš mladá, že na Srí Lance je občanská válka (začala roku 1983 a skončila v květnu 2009), že tam nebudu ničemu rozumět. Na Lanku jsem přijela v roce 2003, rok před ničivou vlnou tsunami (26. 12. 2004 v Indickém oceánu, největší přírodní katastrofa moderní historie). Dostala jsem se k sinhálským seniorním mniškám, i když jsem nemluvila sinhálsky a mnišky nemluvily anglicky. Ordinovala jsem v 33 letech. Hlavní mniška kláštera mně vše ukázala.
Mnišský život
![](https://static.wixstatic.com/media/77fd7a_8955d8591e9748aa94d52f2021a29b25~mv2.png/v1/fill/w_103,h_69,al_c,q_85,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/77fd7a_8955d8591e9748aa94d52f2021a29b25~mv2.png)
Žily jsme jednoduše z darů laiků, myly se ve studni a prádlo praly v ruce. Mnišky mi přidělily pokoj v ārāmě (Srī Gotamī ārāma v jihozápadní části Srí Lanky). Žila jsem s nimi, sdílela s nimi všechny jejich radosti i starosti a cítila se doma a v bezpečí. Jsou to vyspělé spirituální bytosti naplněné soucitem a láskou, které moc nemluví, neposuzují, nevytvářejí zbytečné konflikty. V společenství mnišek vládla atmosféra nesmírné pohody, cítila jsem po dlouhé době úlevu. Začala jsem konečně žít klidný a naplněný život.
Od mnišek jsem se učila tím, že jsem s nimi žila. Mnišky byly velmi zaměstnané a neměly čas se mi věnovat tím typickým západním stylem. Jsem bytostný introvert a tento styl, kdy jsem si všímala, pozorovala a následovala mi vyhovoval.
Postupně jsem se naučila sinhálsky. Začala jsem s mniškami studovat jazyk páli. Moje seniorní mniška ctihodná Vijitha je plně ordinovaná bhikkhunī a je jednou z největších znalkyní Dhammy (Buddhova učení), páli a sanskrtu na Srí Lance, mentorka v Pirivena škole pro mladé mnišky, a přitom je tak pokorná a skromná. Skoro nikdo o ní nevěděl, nic lepšího jsem si nemohla přát. Chtěla bych zmínit i ctihodnou bhikkhunī Dharsikhu.
![](https://static.wixstatic.com/media/77fd7a_c023ccbceaf34ec2b968cc64076aad01~mv2.png/v1/fill/w_94,h_71,al_c,q_85,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/77fd7a_c023ccbceaf34ec2b968cc64076aad01~mv2.png)
Život s mniškami byl smysluplný. Dával mi prostor pracovat na sobě, i když jsme poměrně dost času trávily sociální činností, pomocí lidem z vesnice, chudým, nemocným a trpícím. Byla jsem cvičena v praxi Dhamma-vinaya, studovala jsem mnišské kvality, jak správně nosit roucho, jak žít dovedně v komunitě, jak správně vyslovovat páli – to bylo důležité zejména pro recitování. Dostalo se mi stejného vzdělání jako kterékoliv jiné srílanské mnišce. Navzdory občanské válce a tsunami mi nedělalo problém adaptovat se na život v mnišské komunitě, i když to leckdy obnášelo spaní na zemi nebo nedostatek jídla. Nenechávala jsem si zadní vrátka pro návrat do Evropy. Byla jsem součástí bhikkhunī saṅghy a její problémy byly i mými problémy. Mé bhikkhunī se ke mně chovaly také tak.
Nesmírně oceňuji, že lidé na Srí Lance Dhammu žijí. Bylo pro mě fascinující, jak mají rozvinuté kvality, jak jsou soucitní a štědří a jak Dhammu milují. Vyhovovalo mi, že na Lance je normální, že buddhisté nepijí alkohol a nezabíjí zvířata, že ctí život jako takový. Bylo pro mne velmi úlevné vidět, jak si tam lidé váží každé živé bytosti i malého komára.
Věděla jsem, že takhle chci žít. Uvědomila jsem si, že se chci posunout z novictví dál a stát se plně ordinovanou mniškou (bhikkhunī).
Bhikkhunī ordinace
![](https://static.wixstatic.com/media/77fd7a_af6bbedc8fd041d3b1eb7350d44353af~mv2.png/v1/fill/w_72,h_103,al_c,q_85,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/77fd7a_af6bbedc8fd041d3b1eb7350d44353af~mv2.png)
Ctihodná bhikkhunī Vijjitha byla mým vzorem a měla jsem v ní důvěru. První dva roky jsem dodržovala nissaya a pilně se o ní starala (nissaya znamená, že je žák závislý na učiteli, který má za novice plnou zodpovědnost). Díky křesťanské praxi jsem měla vykultivované kvality, jako je pokora, důvěra a úcta.
Klášter Srī Gothamī ārāma v Olabuduwě byl prvních pět let mým domovským klášterem. Je to velmi klidné místo v malé vesničce poblíž rýžoviště. Zažila jsem tam ale také hrůzu, která následovala po tsunami, válečné období a nekonečný kolotoč sociální práce v terénu.
![](https://static.wixstatic.com/media/77fd7a_8e1d52b4340c4781bb66c6a48c5a0c15~mv2.png/v1/fill/w_102,h_58,al_c,q_85,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/77fd7a_8e1d52b4340c4781bb66c6a48c5a0c15~mv2.png)
Začala jsem také vyučovat Dhamma školu, v klášteře jsme pořádaly spoustu programů a výuky Dhammy pro laiky. Postupně jsem začala spolupracovat s buddhistickým klášterem Sambodhivihāra v Kolombu. Začala jsem tam vyučovat malé děti Dhamma školu.
Mnišky z kláštera Sakyadhita v Kolombu mě oslovily, abych s nimi spolupracovala a pomohla jim ve výcvikovém tréninkovém centru pro bhikkhunī (pirivena), které se právě otevíralo. Postupně jsme se spřátelily. Mým úkolem bylo starat se o malé mnišky a učit je meditaci. V roce 2005 jsem vážně onemocněla tuberkulózou. Nikdy mniškám nezapomenu, jak se o mne staraly.
![](https://static.wixstatic.com/media/77fd7a_e0065fa4b0f74aa98cf6f04a14e610fd~mv2.png/v1/fill/w_82,h_67,al_c,q_85,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/77fd7a_e0065fa4b0f74aa98cf6f04a14e610fd~mv2.png)
V tomto období jsem se doslechla o meditačním učiteli, ctihodném Mahānāyaka Pemasiri Gampaha Hamudurowo, jednom z nejrespektovanějších moderních meditačních učitelů na Srí Lance, hlavním mnichem buddhistického meditačního centra Sumathipāla Na Himi v Kandubodě, který praktikoval praxi samaṇa (praxi v ústraní). Bhante byl úžasný, respektoval mě jako bhikkhunī a hodně jsem se od něj naučila. Od té doby jsem k němu jezdila pravidelně praktikovat.
Buddhistická mniška v Evropě
V Česku je mnišství přijímáno úplně jinak než v Asii, kde je buddhismus kulturní. Většina lidí není zvyklá na buddhistickou kulturu, která přirozeně zahrnuje péči o mnichy a která si mnišství obecně nesmírně váží. Dodnes se na mě lidé dívají zvláštně, když mě míjejí na ulici, často dochází k drobným i větším nedorozuměním.
![](https://static.wixstatic.com/media/77fd7a_21ce98bb2ecb475d8f1144bd0a1e9d11~mv2.png/v1/fill/w_73,h_92,al_c,q_85,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/77fd7a_21ce98bb2ecb475d8f1144bd0a1e9d11~mv2.png)
V roce 2012 jsem založila se svými podporovateli svůj mnišský příbytek (bhikkhunī ārāma) nazvaný Karuṇā Sevena (příbytek soucitu), který se nachází v Prostějově. Jméno příbytku mi vybral můj učitel bhante Pemasiri. V roce 2015 jsem absolvovala Daḷhīkamma Vinaya obřad a přijetí do Theravāda bhikkhu a bhikkhunī saṅghy na Srí Lance. V následujícím roce jsem ukončila svá desátá vassa a stala se bhikkhunī therī (seniorní mniškou).
V tomto roce také proběhla v ārāmě Karuṇā Sevena díky štědrým darům rozsáhlá rekonstrukce, během níž byla vybudována nová meditační hala. Meditující tak získali jedinečnou možnost navštívit příbytek (ārāma) a pobýt v ústraní pod mým vedením.
Individuální přístup k praxi
Osobně nepreferuji výuku meditace stylem intenzivních hromadných kurzů, takzvaných retreatů. Nevidím smysl v udílení jednotné instrukce k meditaci pro všechny, kteří se účastní. Každý meditující je přeci jiný, má za sebou jiný příběh, prošel si naprosto odlišnými zkušenostmi a pochází z jiného prostředí. Co má z mé zkušenosti smysl, je individuální přístup. Ano, pořádáme i hromadné kurzy pro začínající praktikující, ale pak se je snažím sama motivovat a trénovat k samostatné praxi, a hlavně k tomu, aby to, co se tu naučí o meditaci a o Buddhově učení žili během svého každodenního života. Jen tak může mít praxe hlubší smysl, jen tak může lidem pomoci. Na co se nejvíc soustředím? V rámci studia a tréninku hlavně na kultivaci etiky a dobrých vlastností, na meditační praxi satipaṭṭhāna a mettā a současně se zaměřuji na studium a výuku raných buddhistických textů.
![](https://static.wixstatic.com/media/77fd7a_b276d893380f47118f739074225140d0~mv2.png/v1/fill/w_105,h_69,al_c,q_85,usm_0.66_1.00_0.01,blur_2,enc_auto/77fd7a_b276d893380f47118f739074225140d0~mv2.png)
„Cesta ctihodné bhikkhunī Visuddhi“, Dingir (2), 4.8.2021, str. 22–24.
‘Sri Lankans don’t practice much meditation’, Daily Mirror, 16. 2. 2018.
„Řád člověka činí lepším“, Dingir 19 (1), 2016, str. 22–24.